Strom života

Porodní asistentka Kristina Neubertová Zemánková
Život s dětmi

Jak jsem nesnášela uspávání dětí…

Něco vám na sebe povím. Byly doby, kdy jsem nesnášela uspávání dětí. Rozumějte, miminek.

Naše první dcerka Rozárka usínala zásadně a výhradně u prsa. Ale ne jako že by se nakojila a usla. Ale byla napojená třeba hodinu a půl a kdykoli jsem se chtěla zvednout a jít, tak se probrala a nepustila mě. Byla to totální frustrace. Chtěla jsem jí dát vše, co potřebovala. Ale chtěla jsem taky žít. Něco dělat, tvořit, číst si… Měla jsem pocit, že mi utíká život skrz prsty…

Pak se narodil Damián. Ten usínal taky u prsíčka, ale stačilo mu pár minut a spal tvrdě jak špalíček. Měla jsem pocit, že to mám za odměnu, za to všechno „příkoří“ s Rozárkou.

No a teď tu máme Adriánka. A ten zase usíná u prsíčka. A zase mu to trvá dýl. A víte co? Pochopila jsem, že když člověka něco štve tak má volbu, možnost rozhodnout se. Buď to změní a nebo se to prostě naučí milovat. A tak jsem začala na tom uspávání hledat to hezké.

Ležíme spolu v posteli. Přitulení. On sosá. Pomalu zavírá očíčka. Čichám k jeho hlavičce. Miluju jeho vůni. Vnímám jak pomaleji a pomaleji oddychuje. Jak se mu zvedá bříško a hrudníček. Jak mu celé tělíčko měkne. Sleduju jeho malinké rtíčky, nosánek, víčka. Miluju každý jeho detail. Stmívá se. Cítím jeho teplo. Zavírám oči. A vím, že ještě nemůžu odejít. Pomalu se zhluboka nadechuju a v duchu si říkám, že s každým výdechem pouštím někam pryč a daleko vše, co z dneška už nepotřebuju. S každým výdechem nabírám sílu. Takovou průzračou čistou voňavou sílu. Voní jako louka po dešti. Nebo možná jako les. Prostě krásně. Ještě nemůžu odejít, ještě je brzy a on by se vzbudil… Ještě dudlá… Představuju si, jak celé mé tělo měkne a naplňuje se jemným, příjemně teplým zlatým světlem. Každičký kousek mého těla… Od konečků vlasů po konečky prstů u nohou… Snažím se v duchu usmát sama na sebe a poděkovat si za to, že jsem. Že jsem dnešek prožila. I když byly momenty, kdy to třeba nebylo úplně lehké… Představuju si, jak to krásné světlo a spokojenost proudí s každým douškem do mého miminka. Představuju si jak s každým polknutím dostává mou lásku… V duchu mu šeptám, že je milovaný a vítaný… Děkuju mu za to, že mi dává možnost zastavit se. Nic nedělat. Jen být… V duchu šeptám sama sobě: Kam spěcháš? Vždyť nic nemusíš… Ty přeci nic nemusíš. Tohle období trvá tak krátce. Tak krátce… Ani se nenaděješ a bude velký. A pak jednou přijde doba, kdy už se možná nebude chtít tulit před spaním. Možná už se jednou nebude chtít tulit vůbec… Miminka jsou miminky jen chvilku… Je to dar být u toho…

A tak jsem se naučila milovat uspávání. ❤️

  •   
  •