Jak mluvit s někým, kdo se trápí?

Ve své praxi porodní báby a psycholožky se občas setkávám se ženami, které procházejí těžkým obdobím. Zažily něco náročného nebo dokonce traumatického. Například: ztrátu miminka. Porodnické násilí. Poporodní depresi… Ať už je to cokoli, jedna věc se v jejich příbězích opakuje skoro vždy.

Tyto ženy mluví o tom, jak moc pro ně byla zraňující některá slova lidí, se kterými pak přišly do styku; ať už to byli zdravotníci nebo jejich blízcí. To, že blízcí lidé vlastně nevěděli, jak reagovat. A tak se buď tvářili, jako by se nic nestalo a nebo říkali věty, kterými vlastně nechtěně zlehčovali to, co se stalo. Věřím, že to ti blízcí lidé nedělali ve zlém. Že prostě my lidé často nevíme, jak se chovat k těm, které máme rádi a vidíme je trpět. Tohle je přeci těžké pro obě strany. A mnohdy i pro nás, zdravotníky.

Ráda bych zde nabídla pár tipů, se kterými mám v takových situacích dobré zkušenosti, takový tahák pro případ, že se ve svém okolí setkáte s někým, kdo se trápí…

Pozor na nevhodné věty 

tyhle věty, ačkoli jsou myšleny určitě dobře, a na první pohled zní mile, mohou napáchat mnohem víc škody než užitku:

„Už na ten porod nemysli, buď ráda, že máš zdravé miminko.“, „Podívej se svému miminku do očí, je nádherné, že? Tak se netrap, je čas jít dál.“, „Buď ráda, že to nedopadlo ještě hůř.“, „Příště to bude lepší.“, „Víš, co se stalo mé sousedce? To je ještě mnohem horší…“, v případě, že se porod nevyvíjel tak, jak si žena přála nebo: „Budeš mít jiné miminko.“, „Dyť tohle ještě ani nebyl člověk, to bylo jen nemocné embryo“ v případě ztráty miminka…

Jasně, cílem těchto vět je podpořit daného člověka v tom, že život nekončí, že to bude dobré, a nebo mu ukázat, že se vlastně nic tak hrozného nestalo, protože se přece mohlo stát ještě něco horšího. Ale tohle je právě to, co lidi nejvíc zraňuje a paradoxně jim brání jít dál. Vždyť kdo z nás má právo rozhodovat, které trápení stojí za trápení a které ne?

Abychom mohli jít dál, abychom se v životě mohli posunout, vyrůst, uzdravit se… Je potřeba nejprve uvidět a prožít to, co je nyní.

To, co pomáhá není tlačit člověka někam dál, ale uznat jeho pocity, že to, co je, je teď pro daného člověka to nejdůležitější.

Nejsme tu od toho, abychom daného člověka nebo jeho situaci soudili – nevhodně zvolená slova mohou v lidech, které chceme utěšit, vzbudit pocit, že jsou hodnoceni, nebo jejich situace posuzována. Což může vést k tomu, že se ještě více uzavřou do sebe.

Nikdy nemáme dostatek informací a nemůžeme vidět jeho situaci v celém kontextu, abychom mohli něco posuzovat.

Výjimkou je pouze situace, kdy nás člověk sám od sebe o náš názor požádá. I pak je ale velmi důležité prezentovat své myšlenky jako svůj názor nikoli jako obecnou pravdu. Patent na pravdu totiž nemáme nikdo. A je otázka respektu k druhému nechat na něm, zda náš názor bude chtít přijmout do svého příběhu nebo ne. Protože největším odborníkem na svůj příběh je stejně každý sám.

Nesrovnávejte, soustřeďte se na příběh této konkrétní ženy – i když to myslíme dobře, není vhodné vyprávět svůj příběh (i když jsme prošli něčím zdánlivě podobným, nikdy to není stejné a fakt není vhodné říkat „přesně vím, jak se cítíš“. Protože to nemůžeme vědět nikdy) nebo příběh lidí, kteří prožili něco podobného nebo na tom z našeho pohledu byli ještě hůř. Jasně, chceme tím danému člověku ukázat, že v tom není sám. Ale vlastně mu tím trochu dáváme najevo, jako by jeho trápení nebylo dost velké, jako by jeho reakce nebyla adekvátní. To může přinést spoustu ambivalentních pocitů a sebeobviňování, že to ten člověk špatně zvládá, když jiní, kteří na tom byli „objektivně“ hůř, to zvládli lépe.

Ona totiž žádná „objektivní míra neštěstí“ neexistuje, důležité je vždy to subjektivní neštěstí, v kterém zrovna člověk je.

O jiných lidech bych doporučovala mluvit jen, když se na to daná žena sama od sebe zeptá a jen okrajově. Srovnávání ve skutečnosti totiž nikam moc nevede a moc nepomáhá, spíš člověku může udělat ještě větší zmatek v hlavě.

Nedávat nevyžádané rady – pravidlo zní jasně – pokud se ten druhý neptá, nedávám rady. Případně se mohu nejprve alespoň zeptat: „A chceš, abych tvému příběhu jen naslouchala, a nebo by sis přála vědět i můj názor na…?“ A nebo „Chceš vědět, co pomáhá mně?“Pokud druhý člověk názor slyšet nechce, doporučuji to respektovat, i když se mnou šijí všichni čerti a mám obrovskou chuť rozdávat moudra.

Není všem dnům konec a když na to nebudu tlačit, možná se ten člověk za čas na můj názor zeptá. Sám od sebe. A to je právě ta doba, kdy se tomu otevřel, kdy dozrál k tomu, že to chce slyšet. A teprve tehdy může můj názor tomuto člověku skutečně přinést nějaký užitek.

Smutek nezmizí lusknutím prstu. Direktivní doporučení nefungují. Někdy když vidíme, že se někdo trápí, může nám z našeho pohledu připadat, že je jeho trápení až příliš velké, může nám to připadat zbytečné, trápí nás, že se trápí a chceme, aby už se netrápil. Máme ho rádi a chceme, aby mu bylo dobře. Nejraději bychom řekli: „Tak už se netrap.“, „Hlavně si to nevyčítej.“, „Jdi dál.“ Ale to je stejné jako by někdo krvácel a my mu řekli „Tak už nekrvácej.“ Vidíte, jaká je to vlastně blbost… Takové rady nejen že jsou prakticky nesplnitelné, ale mohou také vést k potlačení emocí, což z dlouhodobého hlediska může napáchat ještě více škody než užitku.

Vše má svůj čas. Aby mohlo dojít k uzdravení emocí, je potřeba dát jim prostor, aby proběhly, dovolit si je ucítit. Je velký rozdíl mezi potlačením emocí a prožitím a (od)puštěním emocí…

Nám pomáhajícím může pomoci uvědomovat si, že to nejsou naše emoce.

Když emoce potlačíme, budou se někde hromadit a časem to může prasknout někde jinde.

Pozor na negativní motivace tipu:

Co naopak pomáhá?

To bude velice záležet na tom, jak brzy po traumatické události se se ženou setkáváme a jak daleko od té doby ušla. Zkrátka, kde se emočně a myšlenkově nachází.

To, co funguje dost univerzálně je jednoduše být k ženě citlivá a vnímat, v jakém je rozpoložení, jestli je ve fázi zahlcení smutkem, který potřebuje zpracovat a prožít, a nebo už sama touží hledat cesty ven a má spousty otázek… Náš přístup se pak bude diametrálně lišit. Základní pravidlo zní – jít tempem ženy.

Velmi nám může pomoci vyznat se v procesu vyrovnávání se se ztrátou tak, jak jej popsala Elizabet Kübler-Rossová. Podle této dámy lidé po traumatické zkušenosti nebo ztrátě procházejí těmito fázemi, které nemusí jít nutně přesně takto za sebou a nebo se mohou i opakovat:

• šok/popření
• hněv/agrese
• smlouvání/ hledání „co by, kdyby“
• deprese/smutek
• přijetí/smíření

V každé fázi bude žena potřebovat něco jiného. Ráda bych se o tom v nějakém jiném článku rozepsala více do hloubky.

Jít tempem ženy

nesnažit se urychlit proces truchlení, hojení… Netlačit na ni. Naším úkolem zde může být něco podobného jako při porodu – udělat ženě maximálně bezpečné a přívětivé podmínky, aby mohla projevit své emoce, potřeby, myšlenky, zkrátka být sama sebou… Cílem není udělat to za ní, vyvést ji z jejího smutku. Jakkoli bychom si to pro ni přáli udělat, je to její cesta a my jsme nanejvýš „jen“ doprovod.

Respekt je základ

ctít ženinu individuální zkušenost. Nepřít se s ní, nesnažit se objektivizovat, snažit se na to celé podívat jejíma očima.

Připojení

to neznamená, že zcela přijmu její emoce a budu se vedle ní hroutit. Znamená to, že její emoce uvidím a dám jí to najevo, že jí vnímám. Že vidím, že se trápí. A že je mi to líto. Pozor! Je ale velký rozdíl mezi lítostí a empatií. Lidé nechtějí a nepomáhá jim, aby z nich někdo dělal chudáka, mohou se pak cítit ještě hůř. Zároveň nechtějí, aby jejich smutek byl přehlédnut. Vybalancovat to, je někdy velmi delikátní práce.

Je v pořádku projevit i své vlastní emoce. Takovým způsobem, kterým vyjádřím svou účast, ale ženu nezahltím. Aby to nakonec nedopadlo tak, že žena bude utěšovat nás. (Což se často děje, že žena v těžké situaci ještě utěšuje zbytek rodiny…).

Věty, které mohou pohladit po duši:

„Je mi moc líto, že se tohle stalo zrovna tobě.“

„Je mi líto, že máš starosti/trápení/že tě to bolí/…“

„Obdivuju, jak… (doplňte něco pravdivého, pro ženu přijatelného)….“ (např. jak se v takové situaci skvěle staráš o starší děti/jak si umíš říct, co potřebuješ/jak si umíš dovolit to prožít/ jak i v takové situaci hledáš, jak to udělat, co nejlépe/jak o tom mluvíš s dětmi/jak otevřeně o tom mluvíš/…. a milion dalších věcí…

„Věřím, že je to moc těžké…“

„Jsem tu pro tebe.“

„Mám tě ráda.“

„Co pro tebe můžu udělat?“

„Chceš mi o tom vyprávět?“

„Můžeš mi kdykoli zavolat.“

Ptát se na zdroje 

co by žena potřebovala? Co by jí udělalo lépe? Co jí dělalo dobře dříve? Dalo by se něco z toho udělat teď? Můžeme se také zeptat, kdyby měla kouzelný proutek a mohlo se stát cokoli, co by si přála? Co z toho by se dalo přenést do reality nyní?

Nabízet praktickou pomoc 

můžeme se ptát, co by žena potřebovala prakticky – donést jídlo, nakoupit, pohlídat starší děti…? Nic nevnucovat, nechat ji, ať si sama řekne. Cílem není dělat z ženy neschopného chudáka, ale dát jí prostor. Dělat jen to co si přeje, do ničeho ji netlačit.

Místo mluvení – dotyky

někdy je příliš brzy na slova. Někdy mají ženy tolik myšlenek, že ani nevědí, kde začít s vyprávěním, někdy nemohou najít ta správná slova. Někdy je lepší mlčet a opečovat nejprve ženino tělo, aby získala aspoň nějakou sílu k tomu, aby o tom všem mohla začít mluvit. Můžeme jí nabídnou jemnou voňavou masáž. Napustit jí vanu… A nebo ji prostě „jen“ obejmout. Ne nadarmo se říká: „mlčeti zlato“ a „méně je někdy více“…

Někdy to nejcennější, co můžeme dát, je prostě být s ní.

Cílem by nemělo být ženu „opravit“ – rychle její stav vyřešit, přemluvit ji, ať se netrápí… Cílem je dát jí najevo, že jí přijímáme takovou, jaká je i s jejím smutkem a zraněním, že je vzácná, ať se děje, co se děje. Že věříme, že tím dokáže projít. A že jsme tu pro ní, kdyby na své cestě k uzdravení cokoli potřebovala. Důležité je pamatovat si, že to je její cesta, kterou nemůžeme ujít za ní. Je to vlastně stejné jako s porodem, protože každá životní změna je tak trochu porod…