Strom života

Porodní asistentka Kristina Neubertová Zemánková
Nezařazené

Malé zamyšlení nad svobodou v době koronaviru

Sdílím zde mé zamyšlení, které jsem dne 25.3.2020 zveřejnila na svém facebooku:

 

Byly doby a není to tak dávno, kdy zemřít pro svobodu bylo považováno za čest.
Svoboda byla hodnotou, za kterou stálo za to bojovat, chránit ji. A mnoho lidí za ni v minulosti položilo svůj život.
Jak si této oběti ceníme dnes? Jak moc si dnes ceníme své svobody? Svobody národa? Svobody volného pohybu mezi státy, svobody shromažďování, svobody slova, svobody podnikání, svobody vyznání…?

Mohla bych říct, že dnes se to obrátilo a jsme ochotni vzdát se své svobody pro záchranu života. Myslím, že je to ale ještě jinak. Dnes jsme ochotni vzdát se své svobody ze strachu ze smrti. Strach ale nebývá dobrý rádce, zato bývá dobrým nástrojem manipulace. Dokonce tím nejlepším nástrojem, jak lidi donutit dělat něco, co by za normálních okolností neudělali ani omylem. Třeba vzdát se své svobody.

Pod rouškou strachu šijeme roušky, apelujeme na naše blízké i vzdálené okolí, vyzíváme k ohleduplnosti k ohroženým skupinám jako jsou senioři, vážně nemocní lidé… A jak je naše pozornost zaměřená tímto směrem, snadno se stane, že nám unikají směry ostatní – jak se naše snaha zabránit smrti podepíše na životech všech ostatních. Uniká nám to nejdůležitější: opatření, která použijeme by nikdy neměla mít horší dopady než nemoc samotná.

Naše společnost je posedlá prodlužováním života za každou cenu. Nejsme ochotni přijmout, že nad smrtí nemáme moc. Nebo dokonce to, že smrt je v pořádku. Že všichni jednou zemřeme. Je v pořádku, pokud umírají velmi staří lidé? Je v pořáku, že umírají velmi nemocní lidé? Je smrt problém nebo může být osvobozením?

Přeji si jednou zemřít důstojně. Přeji si zemřít stará. Nebojím se smrti, která přijde v ten správný čas. Ať už to bude o dva měsíce dříve nebo později. A nevím zda jsme to my lidé, kteří máme rozhodovat o tom, kdy je ten správný čas.

Jsem znepokojena současným vývojem situace s opatřeními proti epidemii koronaviru. Celý ten humbuk mi zkrátka nepřjde adekvátní situaci. Zdroje informací se tak liší. A uvědomuji si navíc, že jediné co víme, víme z médií. Je nelehké se v tom zorientovat. Dostavají se k nám čísla, která jsou iluzí. A přesto pokud z nich vyjdeme: V současné době je u nás evidováno něco přes tisíc nakažených. I kdyby toto číslo bylo ve skutečnosti desetinásobné tedy bylo nakažených deset tisíc lidí, pořád to znamená, že na jednoho nakaženého Čecha připadá přes tisíc zdravých. Znamená to, že když jdu nakoupit nebo kamkoli ven, musela bych přijít do kontaktu s tisícem lidí, aby byla nějaká pravděpodobnost že alespoň jeden z nich byl nakažený… Tato čísla mě neznepokojují.

Co mě znepokojuje je, jak snadno jsme byly ochotni vzdát se své svobody. Která byla kdysi tak draze zaplacena. Vidím že jsme ochotni udělat cokoli, abychom dosáhly alespoň pocitu, že jsme udělaly všechno, všechno proto, abychom oddálili smrt ohrožených skupin. Jsme ochotni smířit se i s opatřeními, která zcela evidentně zasahují do základních lidských práv – jako je například zákaz přítomnosti otce u porodu, což je z hlediska epidemiologického naprosto neopodstatněné opatření, které prakticky nemůže mít jakýkoli znatelný efekt na šíření koronavirové nákazy (což už připouští i ti, kteří tento nesmyslný zákaz vydali – Roman Prymula v Partii TV Prima 22.3.2020). Tento fenomém ve mě vzbuzuje mnoho otázek. A především tu jednu nejpalčivější: Je to vše, co se nyní děje skutečně o koronaviru, nebo je za tím něco úplně jiného? Když jsme se nyní tak lehko vzdali svobody, jak lehké nebo těžké bude zase se k ní vrátit? Kdo z toho všeho má prospěch? Kdo se postará o všechny ty, pro které jsou opatření spojená s koronavirem likvidační? Budeme ještě někdy svobodní? Nebo se nyní potvrdilo, jak snadno je společnost manipulovatelná strachem a v bodoucnu bude velmi snadné toto zjištění využít/zneužít?

Není pro mě lehké svěřit svou svobodu do rukou několika psychopatů v čele této země. Něvěřím jim.
Přeji si co nejdříve žít ve svobodné zemi. S moudrými lidmi v jejím čele.
Přeji si taková protiepidemická opatření, která by skutečně chránila ohrožené skupiny a přitom neničila životy ostatních.


Dnes bych k tomu ještě dodala, že celá ta kritika opatření, která podniká současná vláda proti šíření koronaviru, není o dilematu životy versus peníze, ale životy versus životy. Tohle je velice důležité uvědomění!

 

  •   
  •