Strom života

Porodní asistentka Kristina Neubertová Zemánková
Šestinedělí

Syndrom ukradeného porodu aneb co mají společného příliš těžký a příliš krásný porod

Syndrom ukradeného porodu je dnes již termín poměrně známý. Nejčastěji bývá spojován se stavem, kdy žena porodí miminko císařským řezem. Poté může prožívat smutek a zklamání, že dítě neporodila vlastní silou. Mohou se přidat pochyby, zda tedy vůbec je nebo bude dobrá máma (žena…). Zvlášť když přijde nejen o prožitek porodu, ale i o první okamžiky s miminkem po porodu. Když nemají dost času a klidu na první přivítání…

Méně často bývá o syndromu ukradeného porodu hovořeno v souvislosti s porodem, který byl veden výrazně rutinní medicínskou cestou. Při takovém porodu se může stát, že v určité chvíli žena, byť je při vědomí (možná o to hůř), ztrácí kontrolu nad tím, co se děje s jejím tělem. Často pod vlivem omamujících léků vlastně ani neví, jak se to miminko dostalo z jejího těla ven.  Často takovou situaci ženy popisují slovy: „připadala jsem si jako kus masa ležící na porodním křesle, udělali to nějak za mne, jako bych tam nebyla…“ (nebo ještě hůř „jako bych jim byla na obtíž“). Léky způsobující nepřirozeně intenzivní kontrakce, omamující léky, nástřih, tlačení na břicho, povely, kdy tlačit a dýchat… Absolutní odpojení od vlastních instinktů a porodních reflexů.. a pak to dítě někdo nějak vyndá (a někam odnese)… Taková smutná česká klasika převládající stále ještě v mnoha porodnicích.

Vnímám jako velmi dobré, že se o těchto situacích a o tom, co ženám mohou způsobit, konečně začíná mluvit. Že se vše pomalu mění a pro mnoho zdravotníků začíná být důležité, aby si žena z porodu odnesla nejen zdravé miminko, ale stejně tak posilující zážitek. Pocit, že to zkrátka dokázala. Je dobré, že se mluví o tom, že nedobrá porodní zkušenost může přispět k rozvoji poporodní deprese (tou v současné době trpí až 15 % žen). A je skvělé, že přibývá žen, které chtějí svůj porod vzít do svých rukou, nechat si za něj svou zodpovědnost. Dobře vybírat, kde dítě přivedou na svět a s kým. Přibývá žen, které chtějí svůj porod skutečně vědomě prožít…

O čem se ovšem už vůbec nemluví, je třetí situace, která může způsobit syndrom ukradeného porodu – úplně opačná strana mince než je odosobněná nemocniční rutina – tedy péče až příliš, jakkoli to na první pohled může znít zvláštně, laskavá. Uvědomuji si, že to o čem nyní budu psát je kontroverzní, protože je to nové.  Možná nejsme zvyklí takto uvažovat. Berte to prosím tedy jako můj pohled, který vám nabízím.

Každý extrém (a stavy popsané výše za extrém považuji) plodí kdesi na opačné straně spektra další extrém. Akce přináší protiakci, reakci. Jako reakce na extrémní nadužívání medicínských zásahů a rutinní vedení porodu medicínsky řízenou cestou se objevilo hnutí za přirozený porod, za navrácení porodu do rukou a kompetencí žen. To je samozřejmě v pořádku. Jsme na cestě k hledání rovnováhy. Objevují se porodní asistentky, které si uvědomují, že to co se děje běžně v porodnicích, je násilí. Že to chtějí dělat jinak, citlivě a zároveň dle doporučení nejnovějších věděckých poznatků. Objevují se duly, které jsou ochotné ženy do porodnic doprovázet a vnášet jim tam pocit klidu, podpory a pečovat o jejich pohodlí… Porodní asistentky i duly se vzdělávají v technikách, jak ženám ulevit, pomoci, jak je opečovat a uctít… A posud je to v pořádku. Jenže… problém začne být ve chvíli, kdy toho začne být moc, je to otázka té správné míry, protože:

jakákoli péče, byť dobře míněná, v přílišném množství škodí…

V poslední době jsem si všimla jedné věci, která mě zarazila. A je vlastně důvodem, proč píšu celý tento článek. Ten příběh se zopakoval už tolikrát, že mám potřebu se nad tím zamyslet: Ptám se ženy, jaký měla porod a ona začne vyprávět. To by nebylo nic divného. Kdyby celé její vyprávění vlastně nebylo o její porodní asistentce či dule. A to je ten moment, kdy se zarazím. Tak počkat, já se ptám na její porod, ne na to co všechno dělala její porodní asistentka nebo dula, a jak byla báječná. Ptám se na ni, na rodící (se) ženu a její pocity, jak to prožívala, zda si přišla na to, co jí pomáhá, zda zažila nějaké osobní uvědomění, co jí porod přinesl za osobní poselství, co se naučila o sobě, zda zažila nějaký bod zlomu, jaké bylo shledání a přivítání s miminkem…

Kdysi dávno mi jedna kolegyně úžasná porodní asistentka řekla moudro, které se mi vrylo hluboko pod kůži: „Pokud ti žena řekne, že by to bez tebe nezvládla, pak jsi o ni nepečovala dobře!“ Jinými slovy, porodní asistentka (lékařka, dula) by nikdy ženě neměla brát pocit, že to zvládla sama vlastní silou. Porod by nikdy neměl být víc o porodní asistentce, než o ženě…

A tak když mi žena líčí, co všechno pro ni porodní asistentka či dula udělala, jak byla naprosto úžasná a skvělá, jaká je to bohyně a šamanka, popřípadě čarodějka… a nepadá ani jedno slovo o ní samotné a jejím miminku. Nemohu se ubránit podobným pocitům, jako když mi jiné ženy vypráví, jak na ně byla porodní asistentka či lékaři hnusní a jaké všechny zásahy do porodu jí udělali. Když se nad tím opravdu upřímně zamyslíme, je to v podstatě ten samý princip v bledě modrém. Zase je tu někdo, kdo rodí za ženu. Kdo na sebe poutá pozornost, která mu nepatří, kdo v tomto příběhu hraje roli, která tu pro něj nemá být. Jen používá jiné prostředky, místo léků bylinky a homeopatika, místo přístrojů, šátky a baňky… zase je ženám brána jejich síla a samostatnost… Zase je jim podsouvána závislost úspěchu porodu na někom jiném, než na nich samotných.

Cílem naší péče o ženu při porodu by mělo být dělat funkční minimum, tak aby to bylo bezpečné. Nic víc, nic míň. A samozřejmě je třeba zdůraznit, že u každé ženy bude toto minimum vypadat jinak. Je třeba citlivě vybalancovat tu křehkou hranici mezi tím, aby se žena necítila opuštěná, a zároveň, abychom ji nebrali její kompetenci porodit své dítě v maximální možné míře vlastní silou.

Když je zdravotník příliš aktivní, ať už volí jakékoli prostředky, může to vést k tomu samému – k syndromu ukradeného porodu.

Cílem toho, kdo o ženu pečuje, by nikdy nemělo být udělat to za ní. Porodní asistentka či dula je v symbolické rovině v roli ženiny matky. Ale pozor, je to matka dospělé dcery, ne dítěte! Jejím úkolem je vytvořit pro ni bezpečný prostor a připomínat jí, že to zvládne sama.  Být tu pro ni, když potřebuje radu či ubezpečit, že je vše jak má být. Úskalí je, když se z nás pečujících profesionálů stanou matky opičí. Matky, které pečují přespříliš (ať už medicínskými zásahy, či prostředky přírodní medicíny), a tím svým svěřenkyním ubírají jejich moc nad sebou samými. Tím je vlastně snižují a berou jim sílu. Ženy to možná v tu chvíli při porodu přijmou, protože co je lákavější než to, že to v tu chvíli, kdy mám pocit, že už nemůžu, někdo udělá za mě. :-) Ale z dlouhodobého hlediska je to špatně, protože pak té ženě není dopřáno zjistit, že by ještě bývala byla mohla, že by to dokázala… A ta žena si to nejspíš jednou uvědomí, pokud bude mít sílu si to přiznat…

Matka dospělé dcery je tu od toho, aby řekla: „Ty to zvládneš.“ ne „Udělám to za tebe.“

Porod je pro ženy velkou životní šancí dozrát. Přeměnit se z dívky v ženu matku, v ženu dospělou. Pokud je žena na porodní asistentce či dule závislá, pak je jí ubrána možnost na této symbolické rovině dospět, osamostatnit se… A taková závislost pak často přetrvává i po porodu… Známkou zdravého mateřství, když se vrátím k metafoře, kdy je porodní asistentka či dula u porodu ženě v roli matky, je to, že jako matka/porodní asistentka/dula, jsem schopná ženu pustit… A ta je schopná jít dál svou (dospělou) cestou sama… známkou dospělé dcery je také to, že je schopná být vůči své „matce“ kritická, vidět ji komplexně, tedy i s tím dobrým a případně i s tím nedobrým… Nekritické adorování své porodní asistentky či duly vnímám jako problém.

Vidím zde komplikaci v tom, že je mnohdy těžké syndrom ukradeného porodu rozklíčovat (zvlášť v případě, že byli ti, kdo se o ženu starali, milí a tolik se snažili). To co ženám brání v tom uvidět, že jim byl porod „ukraden“ nebo že při něm o něco důležitého byly oloupeny, bývá vděčnost. Vděčnost, kterou cítí k těm, které se o ně starali. Vděčnost, že jim pomohli ke zdravému miminku. Vděčnost, kterou by bývaly měly nejvíce cítit samy k sobě…

Můj názor je, že pokud o ženu pečuju opravdu adekvátně, pak je po porodu hrdá především sama na sebe a zamilovaná do svého dítěte, nikoli do porodní báby/duly. A porodní asistentka či dula je v jejím porodním příběhu zmíněna jen okrajově… 

Otázkou také zůstává, co vlastně taková přespřílišná péče těm, kteří ji ženám dávají, přináší? Možná se zde může uplatnit touha po moci či uznání, lásce či obdivu… Tím bychom se pustili do hlubšího rozboru celého zdravotního systému a jeho her „moci a nemoci“, což překračuje kapacitu tohoto článku. Tak to zde jen zmiňuji, neboť mi to přijde důležité ubírat své myšlenky i tímto směrem.

Je dobré být si vědomá toho, že pomocí si beru moc nad tím, komu pomáhám.

Pokládám za důležité také říct, že gró práce moudré a zkušené porodní asistentky je vlastně před porodem a po něm. Naším cílem je ženu na porod tak dobře připravit (fyzicky i psychicky), že při něm naši péči v podstatě ideálně nebude potřebovat. Porodní asistentka je pak při porodu vlastně ideálně neviditelná. Tak, aby se žena maximálně mohla soustředit na sebe a své dítě. Aby ji nic nevyrušovalo. I zde platí, že cokoli ženu ruší, tak porod brzdí. I sebe krásnější masáž a sebe krásnější slova mohou být rušivá. Porodní asistentka či dula má dle mého názoru být aktivní až ve chvíli, kdy je zřejmé, že kdyby nic neudělala, už by něco nešlo dobře. (To může být i ve chvíli, kdy to žena žádá).  Zvlášť v momentu, kdy se narodí dítě, by ženinu pozornost nemělo zaměstnávat nic jiného než právě narozené dítě. Porodní asistentka by v tu chvíli, pokud to je jen trochu možné, neměla vůbec mluvit, gratulovat, nic… Tohle je chvíle pro mámu a miminko…

Porod by se neměl stát přehlídkou všech možných technik a dovedností, kterými porodní asistentka či dula oplývá. Ta správná chvíle, kdy ženu opečovat a uctít svou pozorností a péčí, je doba po porodu. Pokud si to žena přeje. Nikoli v prvních chvílích, ty patří miminku, a ženu by nemělo nic rušit natož od miminka oddělovat, ale až v dalších dnech. I zde je však důležité citlivě volit, co nabízím a kdy to nabízím, abych nezasahovala do interakce mezi ženou a miminkem, popřípadě jejím partnerem a dalšími dětmi.

Článek píšu s velkou úctou k těm, které o ženy pečují. Tímto textem nechci říct, že se porodní asistentky a duly mají přestat snažit, učit nové techniky a nabízet ženám speciální péči. Nemá to být kritika, ale podnět k zamyšlení, že:

všeho moc škodí a to i moc dobrého…

Tímto se zároveň chci omluvit všem ženám, o které jsem pečovala až příliš.

A zároveň také chci tímto poděkovat: Mé dule, která celý můj první porod tiše seděla poblíž mě a kdykoli jsem se na ní tázavě podívala, tak tiše kývla a usmála se a nakonec mi dala svou svačinu, která se stala tím nejlepším jablkem, které jsem kdy v životě jedla. Děkuju jí za to, protože tohle bylo přesně akorát, co jsem při porodu potřebovala. Děkuju své porodní asistentce z mého druhého porodu, která si lehla v obýváku na zem a pospávala a nechala mě můj porod naprosto v mých rukou. A děkuju mé porodní bábě, která byla u mého třetího porodu, za to, že mi stále dokola, kdykoli jsem se jí na to ptala, opakovala, že věří, že to dokážu. Děkuju, že mi věřila ve chvílích, kdy já víru ztrácela a že neudělala nic navíc. Že mé dítě jen jemně položila k mým nohám, abych si ho poté sama mohla v ten pravý čas přivinout do náručí. Děkuju za to, že to první, na co vzpomínám u mých porodů jsem já, moje síla i pokora, kterou jsem měla prostor objevit a mé děti, jejich jemná tělíčka, vůně, vlásky, něžné zvučíky, jak šikovně pily z prsíčka a jak jsme s mým mužem byli šťastní… Děkuju, že mé porodní báby a dula byly tiše s námi, jako bezpečí kdesi v pozadí za celým tím příběhem. A děkuju že po porodu tiše zmizely a já nemusela mou pozornost věnovat ničemu jinému než tomu sladkému stvoření v mém náručí…

 

Zdroje:

https://cs.wikipedia.org/wiki/Poporodn%C3%AD_deprese

 

  •   
  •